Rozhovor se vždy skromným Martinem Kolářem

25.08.2015

Martin Kolář oslavil titul s Anderlechtem, vzpomíná na Henrika Larssona a hovoří o velkých rozdílech u nás a v cizině

Přinášíme Vám nesmírně zajímavý rozhovor s hráčem 2. kola Divize E, kterým se stal Martin Kolář z ELSEREMO Brumov. Tento bývalý ligový hráč si kromě působení v Bohemians Praha 1905 vyzkoušel řadu angažmá v zahraničních klubech. Více než tři roky hájil barvy nejslavnějšího belgického klubu – Anderlechtu Brusel, se kterým v roce 2004 oslavil ligový titul, zahrál si za něj i evropské poháry, včetně slavné Ligy mistrů. Dále hrál i v anglickém Stoke, v korsickém AC Ajaccio, švédském Helsingborgsu, kyperských klubech Pafosu a Apollonu Limassol.

Pane Koláři, gratuluji Vám k ocenění hráče kola na našem webu www.fotbalunas.cz. Zaregistroval jste náš portál?
„Nejprve děkuji za ocenění. Ano, o portále už jsem slyšel. Vím, že se o něm kluci v kabině baví a diskutují o tom. Řeší se hlavně, zda je nějaký rozhovor s naším hráčem.“

Jsme rádi, že náš portál sledujete. Pojďme na první dotaz. Máte za sebou velmi bohatou a úspěšnou kariéru. Začněme od Vašeho působení ve Stodůlkách, odkud jste v dorosteneckém věku přešel k Bohemians Praha 1905. Byl to velký skok?
„Každopádně to byla obrovská změna. Ve Stodůlkách to bylo hlavně o zábavě. Hráli jsme proto, že nás fotbal nesmírně bavil. Když jsem přešel do dorostu k Bohemce, byl to velký rozdíl. Vše bylo na jiné úrovni. Už jsem musel začít fotbal brát trochu jinak.“

Do první týmu si Vás tenkrát vytáhl známý trenér Vlastimil Petržela. Jak na něj vzpomínáte?
„Ano, je to tak, byl to pan Petržela, kdo mi dal první příležitost zahrát si ligu. Vzpomínám na něj jen v dobrém. Měl specifický přístup. Bylo mu jedno, kdo má kolik ligových startů, nedbal na jména. Zkrátka stavěl ty, kteří v tréninku makali a chtěli něco dokázat. Byl jsem moc rád, že mi dal šanci.“

V kádru A-týmu jste ani moc neohřál a už jste putoval do slavného Anderlechtu.
„Bylo to opravdu takové hektické. Člověk ani neměl čas přemýšlet nad tím, co všechno zažívá. Vlastně během nějakého půlroku jsem se z dorostu Bohemky ocitl v základní sestavě Anderlechtu. Neměl jsem žádný čas na rozkoukání. Byl jsem v nejlepším belgickém klubu a musel jsem se poprat o svou šanci.“

Byl to v Anderlechtu úplně jiný svět? Oproti českému prostředí to muselo být diametrálně odlišné.
„To bylo. Všechno bylo na té nejvyšší úrovni. Dbalo se na každý detail. Musel jsem dřít od rána do večera, abych měl šanci prodrat se do základní sestavy.“

Spousta českých hráčů, kteří se vydají do zahraničí, obtížně „kouše“ jazykovou bariéru. Jak jste na tom byl Vy?
„Měl jsem nějaké základy němčiny, anglicky jsem neuměl ani slovo. Začal jsem se učit francouzsky. Samozřejmě jsem se ze začátku dorozumíval, jak jen to šlo. Hodně mi pomohl Dan Zítka, který tam byl v té době se mnou. Ale lidé v Belgii jsou opravdu velmi vstřícní a ani na moment jsem se tam necítil špatně.“

Na co ze svého působení v tomto slavném klubu nejvíce vzpomínáte?
„Určitě se mi vybaví ligový titul, který jsme získali. A pak samozřejmě zápasy v evropských pohárech. Tuto zkušenost Vám nic jiného nenahradí. Byly to úžasné zážitky. Poznal jsem i spoustu známých lidí. Někdy zcela nečekaně a dozvěděl jsem se o tom až později. Potkal jsem například i s Eddym Merckxem (několikanásobný mistr světa, šestinásobný vítěz Tour de France – pozn. redakce).“

Poté jste putoval na hostování do anglického Stoke City, za které jste si zahrál druhou nejvyšší soutěž, skóroval jste proti Norwichi. Jaké bylo působení v Anglii, kde je fotbal takřka náboženstvím?
„Byl to opět úplně jiný svět. V Anglii je fotbal nejvíc. Jsem moc rád, že jsem si mohl vyzkoušet angažmá právě na Ostrovech.“

Na jakém stadionu se Vám v Anglii nejvíce líbilo?
„I to je samozřejmě v Anglii hodně specifické. Nikde žádné ploty, fanoušci jsou hned u hřiště. Zamlouval se mi náš stadion ve Stoke a také se mi líbil ten v Leedsu.“

Následovalo angažmá na Korsice. Hájil jste barvy AC Ajaccio, které v té době hrálo druhou francouzskou ligu. Jak vzpomínáte na toto působení?
„Ne moc dobře (smích). Ke všem zápasům jsme létali letadlem, což byl pro mě kámen úrazu. Mám s tím trochu problém, ale překousl jsem to. Na Korsice to bylo dobré z toho pohledu, že jsem uměl francouzsky, takže v komunikaci nebyl žádný problém. Navíc pro fotbal tam byly ideální podmínky a Korsika je krásná.“

Poté jste zamířil na sever, do švédského Helsingborgsu. Tam jste se potkal se slavným Henrikem Larssonem…
„Ve Švédsku to bylo zase úplně jiné. Zcela odlišná mentalita lidí, jiné zvyky, Před zápasem bylo v kabině ticho, žádná muzika. Musel jsem si na určité věci zvykat. Nad některými jsem žasnul. Po fotbalové stránce to však bylo výborné. Klub byl na profesionální úrovni. Všichni byli nesmírně pracovití. A Henrik? Bylo to úžasné. Vidět každý na tréninku takového borce, vidět to, jak se připravuje, co všechno umí…Je to skvělý člověk a výborná osobnost. Nesmírně skromný. Užíval jsem si to, že s ním můžu zahrát.“

I v Helsingborgsu jste si zahrál evropské poháry, konkrétně Pohár UEFA. Brali to ve Švédsku jinak než v Anderlechtu, kde se víceméně očekává každoroční účast v Evropě?
„Ano, jak říkáte, v Anderlechtu na to byli zvyklí. Za každou cenu jsme chtěli hrát poháry. Ve Švédsku to byla taková nástavba, zpestření. Ale i tam se nám povedlo postoupit do jarní fáze, nakonec jsme vypadli s PSV Eindhoven (první zápas výhra 2:1, v odvetě prohra 2:0 – pozn. redakce).

Po Švédsku jste zamířil opět na jih, konkrétně na Kypr.
„Opět velká změna. Pafos byl spíše takový městský klub. To v Apollonu bylo vše na nejvyšší úrovni, podobně jako v Anderlechtu. Na Kypru byly podmínky pro fotbal o něco horší. Kvůli velkému teplu jsme trénovali brzo ráno, nebo až večer.“

Potom jste se vrátil domů. Zamířil jste do Bohemians Praha 1905, ale dlouho jste se nezdržel…
„Vrátil jsem se, protože jsem cítil, že Bohemce něco dlužím. Vychovala mě, v jejím dresu jsem si vyzkoušel nejvyšší soutěž, takže jsem si myslel, že svými zkušenostmi bych jí mohl a měl pomoct.“

Byl to velký rozdíl oproti zahraničí? Přeci jen jste byl pryč více než 10 let.
„To byl. Měl jsem obrovské problémy zvyknout si na zdejší prostředí. Byl jsem nastavený na něco jiného. Lidé se chovali úplně jinak než tady. Bylo to pro mě opravdu těžké.“

Když o tom tak mluvíte, nechtěl jste se usadit někde v zahraničí? Kde se Vám nejvíce líbilo?
„To určitě ne. Věděl jsem, že chci usadit v Česku. V cizině jsem zůstat nechtěl. Z pohledu života se mi nejvíce líbilo v Belgii, nejhorší to bylo, kvůli zmíněným přeletům, na Korsice.“

Zakotvil jste nakonec v divizním Brumově. Jak se to přihodilo?
„Během působení v Bohemce jsem ztratil chuť do fotbalu. Počítal jsem s tím, že s fotbalem skončím. Přišla možnost hrát za Brumov. Má manželka pochází z Brumova, žijeme v Brumově, takže jsem to bral jako dobrou volbu. Počítám s tím, že už tady zůstanu.“

Během léta odešli z Brumova další exligisté – Šenkeřík a Polách. Vnímáte nějakou změnu? Cítíte se jako vůdčí postava týmu?
„To, že kluci odešli, nějak výrazně neřeším. Ani necítím, že bych měl být lídrem. Samozřejmě vím, že se ode mě očekává, že občas něco řeknu a podobně, ale tým nestojí na mně. Když je třeba, tak se ozvu a řeknu si svoje, ale určitě toho nijak nezneužívám. Chci, aby kluci cítili, že jsme všichni stejně důležití a musíme bojovat jeden za druhého.“

Byl jste vybrán za svůj výkon proti Rýmařovu. Jak jste se v zápase cítil?
„Hráli jsme dobře, ovšem Rýmařov byl zdatným soupeřem. Měli jsme více šancí. Měli jsme vstřelit alespoň 2 góly. Nakonec jsme rozhodli z penalty v 90. minutě. S herním projevem jsem byl spokojený.“

Byl jste to právě Vy, kdo rozhodl z pokutového kopu. Přitom v kvalifikačním utkání za reprezentační výběr do 21 let jste v roce 2003 neproměnil rozhodující penaltu v rozstřelu.
„To máte pravdu, od té doby jsem pak hodně dlouho penaltu nekopal. V minulé sezóně tady na to byl Tomáš Polách. Když odešel, hodilo se to na mě. Nebránil jsem se tomu. Proměnil jsem pokutový kop už v prvním kole proti Opavě. Tohle byla tedy druhá. Dokud je budu dávat, nikoho k tomu nepustím (smích). Jakmile neproměním, přenechám to někomu dalšímu.“

V mládežnických reprezentačních výběrech jste potkal řadu hráčů. Vzpomenete si na některé z nich?
„Zahrál jsem si třeba s Davidem Lafatou, Honzou Polákem, Tomášem Hübschmanem, Vencou Svěrkošem, Tomášem Sivokem…ale s nikým z nich nejsem v nějakém pravidelném kontaktu.“

Prošel jste řadou klubů, sledujete některý z nich?
„Určitě, snažím se sledovat vesměs všechny své bývalé kluby. Jsem Bohemák, takže u nás sleduji hlavně Bohemku. Co se týče těch zahraničních, tak nejvíc asi Anderlecht a také Apollon.“

Jaká je Vaše oblíbená soutěž? Který styl fotbalu se Vám líbí?
„Hlavně španělská liga. Zamlouvá se mi španělský styl, a to dlouhodobě. Hráči si tam hodně věří. Vědí, co dělají a proč to dělají.“

Vím o Vás, že se postupnými kroky vydáváte na trenérskou dráhu. V Brumově vypomáháte u mládeže, trénujete žáky. Takže jaké máte ambice?
„Ano, je to tak. Už jako hráč jsem se o tyto věci hodně zajímal. Řešil jsem spoustu věcí i s kondičními trenéry. Zatím do budoucna moc nehledím. Chci jít postupně, zdokonalovat se a uvidíme, jak to dopadne. Každopádně to nijak nehrotím.“

Působil jste v řadě zemí, poznal spoustu trenérů, přístupů, stylů…z toho určitě můžete těžit.
„Je to tak. Něco jsem poznal, nabral jste určité zkušenosti, které mi jistě mohou pomoci. Poznal jsem, že se to v cizině dělá úplně jinak než u nás. Největším problémem u nás je, že trenéři hráče pořád do něčeho nutí, nedají jim možnost přemýšlet, vybrat si variantu. Měli by u hráčů, zejména v těch mládežnických kategoriích podporovat jejich kreativní myšlení. Aby měli sebevědomí, aby jim dovolili ukázat se, vyzkoušet si nové věci, nebát se.“

To máte pravdu. Česká povaha je hodně specifická a promítá se to i do fotbalu. Pak se divíme, že když český hráč odejde do ciziny, tak se málokdy prosadí a v drtivé většině se vrací domů s nepořízenou.
„Já vidím hlavní problém v tom, že hráči u nás mají celkem omezené myšlení. Je to vesměs chyba trenérů. V zahraničí vás nechají v klidu. Můžete si vyzkoušet určité věci, dovolit si kličku…uděláte to 3-4x, můžete to udělat znovu. Tím se to naučíte. Na tréninku vás neustále nutí o fotbale přemýšlet. Vybíráte si z několika variant. Zároveň se hraje ve vysokém tempu, vše se dělá v rychlosti, máte omezený čas na rozmyšlenou, často hráváte na omezený počet doteků. Pak se všechno přenáší do zápasů. Jste na to tempo zvyklí z tréninků, nebojíte se dovolit si, víte, kdy máte dát míč rychle od nohy, jak na danou situaci zareagovat. Když nemáte první volbu, máte k dispozici další variantu.“

Předpokládám, že všechny tyto aspekty chcete dostat i do svých „svěřenců“ v Brumově.
„Ano, je to tak. Chci, aby kluci o fotbale přemýšleli. Nechávám to na nic, aby si vybrali variantu. Udělají to špatně, jednou, dvakrát, třikrát, ale počtvrté už se rozhodnou správně a budou si to pro příště pamatovat. Sami se musí naučit určité věci. Hlavně se nesmí bát, že je někdo seřve, když se jim něco nepovede.“

Přesně tak. Často je to o tom, že i trenéři u těch nejmenších fotbalistů požadují hlavně výsledky a příliš nehledí na nějaký individuální rozvoj hráčů.
„Ti kluci nesmí po špatné přihrávce zalézt někam a bát se hrát, že něco dalšího zkazí. Musí se nad tím zamyslet, zkusit to znova. Jinak se nezlepší a nikam se neposunou. Stejné je to i u mužů. Koukám hlavně na to, aby spoluhráči, hlavně ti mladší, přemýšleli nad hrou, nad tím, co na hřišti udělají. Já z pozice stopera taky nehodlám míč někam bezhlavě nakopávat. Snažím se vždy o konstruktivní rozehrávku a vidím, že to ti mladší odkoukávají a snaží se hrát, přemýšlet. To mě těší, z toho mám radost. Stejně tak z toho, jak jsme odehráli zápas v Hranicích. Prohrávali jsme o poločase 2:0, ale nevzdali jsme se. Viděl jsem na klucích obrovskou vůli, odhodlání. Pak jsme sice potřetí inkasovali, ale pokračovali jsme v tom a zápas jsme důstojně dohráli. To se mi líbilo.“

Když jsme zabrousili na toto zajímavé téma, tak co si myslíte o odchodech českých hráčů do zahraničí už v brzkém věku? Existuje celá řada negativních případů, na druhou stranu mohu zmínit příklad Václava Černého v Ajaxu.
„Myslím si, že čím dřív, tím lépe udělají. Viděl jsem to sám na sobě, jak jsem v Anderlechtu „vyrostl“. Samozřejmě, čeští hráči jsou hodně specifičtí, takže se často setkají s neúspěchem. Je to o povaze, o charakteru. Někdo nezvládne jazykovou bariéru, jiný odloučení od rodiny, od kamarádů. Z tohoto pohledu je to složité, ale pokud se chce hráč stát velkým fotbalistou, musí to překonat. Konkrétně příklad Černého to jen dokazuje a má výborně našlápnuto, navíc je v Ajaxu, což je pro mladého hráče snad nejlepší možná volba.“

Ano, nizozemská práce s mládeží je vyhlášená po celém světě. Zejména akademií Ajaxu prošel nespočet těch největších fotbalových hvězd historie. V Belgii, kde jste působil, však také zhruba před nějakými 10 lety zahájili velký fotbalový „proces“, který jim přináší velké ovoce. Stačí se jen podívat, kde všude mladí Belgičané hrají. Pocítil jste to i Vy sám?
„V Belgii je práce s mládeží na vysoké úrovni. Dělá se to tam úplně odlišně než u nás. Zmíním konkrétní příklad. Hrál jsem s Vincentem Kompanym (nynější opora a kapitán Manchesteru City – pozn. redakce). To je právě jeden z produktů onoho nového fotbalového programu v Belgii. Vědělo se o něm, že má obrovský potenciál. Pracovali s ním v Anderlechtu naprosto geniálně. Připravoval se i individuálně s kondičními trenéry. Chystali si ho delší dobu, řádně jej připravili a v pravou chvíli jej „vypustili“. Nebylo to o tom, že by měl přijít do áčka, půlroku se rozkoukávat a pak se uvidí. Ne, Kompany přišel a hned byl připravený do hry. Debutoval v zápase Ligy mistrů, v rozběhnuté sezóně. Byl pod velkým tlakem, ale všechno zvládl. Měl o něj zájem Manchester, ovšem Kompany řekl ne. Chtěl jít postupnou cestou, vydal se pak do Hamburku a udělal dobře. Podívejte se, kde je teď.“

Mezi českým fotbalovým prostředím a zahraničním je obrovský rozdíl. Pokud se to u nás výrazně nezmění, tak se nikam neposuneme.
„Poznal jsem, že je to hlavně o tom, jací lidé fotbal dělají. Rozdíl je v přístupu, v povaze. I u trenérů je to jiné. V zahraničí si nás hráčů hodně vážili. Brali nás jako důležité. Nikoho neshazovali. Povím Vám jednu příkladnou historku. Když jsem byl v Anderlechtu, vyšla mi letní příprava, hrál jsem dobře, dal jsem pár gólů. Přišlo první kolo, vyhráli jsme s Westerlo 2:1. Já nepřevedl nic moc výkon. Další kolo jsme hráli doma s Gentem. Samozřejmě, že všichni očekávali jedině naši výhru. Vedli jsme 2:0, pak mi dvakrát utekl jejich pravý bek, byly z toho dva góly a vyrovnání na 2:2. Zkrátka moje góly, mé chyby. Přišel jsem do kabiny a myslel jsem, že mě spoluhráči s trenérem ukřižují. Nikdo mi neřekl ani slovo. Zůstal jsem v kabině poslední, šel okolo mě trenér a ptal se mě, co mi je. Zavolal Dana Zítku. Řekl jsem mu, že se cítím hrozně, že jsem pokazil zápas. Dan to řekl trenérovi. Ten Danovi odvětil, ať mě vezme na diskotéku, ať se odreaguju a dostanu se zase do pohody. Nechápal jsem. Ale byla to neskutečná morální podpora a pomoc. Trenér mě podržel a v dalším zápase jsem byl nejlepší na hřišti. U nás by to asi dopadlo úplně jinak.“

To máte pravdu, u nás by byla reakce odlišná. Poznal jste spoustu trenérů. Na kterého z nich vzpomínáte nejvíce?
„To je těžké říct. Působil jsem pod trenéry řady národností. Vedl mě Francouz, Belgičan, Nizozemec, Izraelec, Švéd…každý na mě působil dobrým dojmem. Hlavně to byli všichni skvělí chlapi. Každý měl jiný metr, ale povahově byli skvělí. Každý měl jiné metody, jiné cesty. Často jsem žasl nad tím, co na tréninku děláme. Zároveň jsem však díky tomu poznal, že k úspěchu nevede jedna cesta, ale celá řada cest. Když víte, co děláte a proč to děláte, tým za vámi stojí a výsledky se dostaví. Musíte tomu zkrátka věřit.“

Pojďme se ještě vrátit Vám a k Vašemu působení v Brumově. O víkendu Vás čeká derby proti Valašskému Meziříčí. Už to také nějak pociťujete, i když vlastně nepocházíte z tohoto kraje?
„Derby…(smích). Já si z kluků dělám srandu, když začnou mluvit o derby. Pro Brumov je největší derby proti Slavičínu. Ale já klukům vždycky říkám: vždyť hrajeme proti sousední „vesnici“. Beru to s rezervou, pro mě je to zápas jako každý jiný. Každopádně doufám, že předvedeme dobrý výkon.“

Pane Koláři, mockrát Vám děkuji za výborný rozhovor. Přeji Vám hodně úspěchů, ať už v osobním životě, nebo v rozbíhající se trenérské kariéře, a doufám, že budete náš portál sledovat.
„Já také děkuji. Držím Vašemu webu pěsti. Podle mě jde o skvělý nápad a doufám, že se Vám se bude dařit.“


Přečteno: 2000x | Komentářů: 0


zpět na výpis

Předchozí utkání A mužstva

FC Brumov
FC Brumov
1:1
SK Baťov 1930
SK Baťov 1930

Novinky Všechny novinky

Doma nám to na jaře nejde, proti Baťovu bereme jen bod

Přidáno 20.05.2019

FC Brumov – SK Baťov 1:1 (1:1) na PK 3:4 Branky: 15´ David Kocourek – 7´ Sotolář Sestava: Pjajko –…

I druhé derby se Štítnou skončilo naším vítězstvím

Přidáno 13.05.2019

TJ Štítná nad Vláří – FC Brumov 1:2 (0:1) Branky: 85´ Vaculík – 30´ Jaroslav Bůbela, 69´ David Kocourek …

Tabulka

#KlubZVRPSkóreB
1.FK Luhačovice22155262:2153
2.TJ Skašštice22170582:2851
3.FC RAK Provodov22126447:2347
4.FC Brumov22134548:3143
5.FC V. Karlovice+Karolinka22114747:4438
6.FC Morkovice2294960:4935
7.SK Baťov 19302285957:4934
8.SFK ELKO Holeššov2286834:3133
9.TJ Sokol Nevššová2277854:4829
10.FK Bystřice p.Hostýnem2258936:4428
11.TJ ŠŠtítná nad Vláří22741126:4427
12.Spartak Hluk22471126:4620
13.SK Borššice22331622:10414
14.TJ Juřinka22231730:6710